Napsal život

Životní příběhy absolventů kurzu Vědomého tvoření života I.

Milí absolventi,
jsem nesmírně vděčná za to, že jste našli odvahu podělit se takto veřejně o to, co jste prožili a jaké změny jste v životě udělali. Vážím si vaší otevřenosti a upřímnosti a děkuji za ní.

S láskou Marci

(Veškeré informace jsou zde zveřejněny se souhlasem autorů příběhů.)

---

EMOCE JAKO DAR

Nebudu tvrdit, že naše domácnost je klidná. S Ondrou jsme se seznámili a vzali jako dva docela klidní lidé. Kdyby jsme věděli, co je v nás ukryto a co z nás výjde :-) Ale možná právě proto jsme spolu, abychom se navzájem učili a předávali si kousek po kousku jeden druhému. Ač jsou ty kousky někdy dost těžké.

Dnes byl krásný den, dopoledne jsme strávili u kamarádky na zahrádce, odpoledne na naší zahrádce... a přesně takto většinou začíná den D. Den kdy se křičí, vzteká, hází věcmi, mluví sprostě, vyhrožuje a někdy dojde i na tresty. U Daníka totiž nikdy nikdo neví, kdy příjde jeho čas vzdoru. Dnes to například začalo tím, že jsem ho vyrušila právě ve chvíli, kdy se oblíkal a chtěl mě překvapit. V jeho malé hlavince je to konec světa. Nezvládl, co chtěl udělat. Nepovedlo se mu to a neví kam dál. Někdy ho v tom nechám, ať si poradí. Někdy mu podám pomocnou ruku a nasměruji ho, kam dál. Většinou ale nepomůže nic. Jen trpělivost a večerní spánek.

V této náladě jede celá rodina. Jak jsou Danečkovy nálady nakažlivé, jsme se přesvědčili už několikrát - obzvlášť bylo-li nás víc pohromadě. Každý si do hromádky vzdoru přinese ještě svou vlastní hromádku, kterou si už dlouho v sobě nese. A pohroma je na světě :-) Ale jako po každé nemoci je organismus pročištěn, tak také po pořádné lidské bouřce je uklizeno. Hluboko uložený vztek vyplave na povrch a jak se potom lépe dýchá.

Jsem ráda, že mám Danečka, který si dokáže pořádně zařvat. Ani špetku vzteku si nenechá pro sebe. Pěkně se podělí a hned se ukáže, jak jsme na tom my dospělí rodiče.

Jsem ráda, že mám Ondru, který si nic nenechá pro sebe. Všem sdělí svůj názor a se slovy nešetří. Díky němu jsem poznala, jak moc jsem uzavřená a jak si tvořím bariéry sama v sobě.

Jsem ráda, že mám Elišku. Vidím v ní sebe jako malou holku. Nasává od ostatních, chce být pro všechny zářící sluníčko. Nafoukne tvářičky a zavře se do sebe. Ale má přece brášku, který jí hodně naučí a ona zase jeho.

Lehké je pomáhat, lehké je dávat. Ale brát člověka takového jaký je, přijímat nejen jeho pozlátko napovrchu, ale to krásné, to živé, to divoké, co je uvnitř... často hluboko skryto. To je těžké. Zkusme překonat svou lenost a místo frází a výhrůžek: "Ty zlobíš! Nevztekej se nebo.. Už toho mám dost!" vidět skutečného člověka, který k nám přichází a co nám chce říct.

Dnes večer ke mě Daneček přišel do kuchyně, začal mi pomáhat a utírat nádobí a povídá: "Maminko, víš já se ani nechci vztekat, to se vzteká ten druhý kluk, to nejsem já. Mi se nelíbí házet hračkama, já se k hračkám chovám hezky."

Děkuji své rodině, že je tak otevřená a že mě učí žít skutečný život!

Zuzana Kohoutová
http://www.radostzdoteku.cz
http://kohoutci.blogspot.com/

---

MOJE CESTA

Když jsem byla vyzvána k tomu napsat svůj příběh a podělit se s ostatními, říkala jsem si: „Jo, to bude fajn, ráda píšu a alespoň si utřídím myšlenky.“ Ale kde začít? Napsat svůj příběh není jen tak, obzvlášť když těch příběhů je několik a jsou spleteny do krásné velké sítě. Ty mé příběhy každý den vykládám své kamarádce, mému muži a pár blízkým a nestačí nám ani roky na to, abych je dovykládala… Ale mám nápad! Příběh si nechám na knihu, kterou chci jednou napsat. Teď vám popíšu mou cestu, která mému příběhu dala ten správný směr.

Když jsem se poprvé setkala s Marci, viděla jsem v ní kontrolora, který se přišel podívat, jestli svou práci masérky dělám dobře. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, jak moc do mého života vstoupí a že tím kontrolorem začnu být já sama. Začala nadšeně povídat o práci, kterou dělá a také, že otevírá školu sebepoznání Vědomé tvoření života. Já jsem se v té době cítila osamoceně, neměla jsem kolem sebe moc lidí, s kterýma bych si mohla povídat a protože mě téma lákalo, přihlásila jsem se. Říkala jsem si: „Bude to příjemné odreagování od každodenních povinností a poznám nové lidi.“ To jsem však nevěděla, co mě čeká. Odreagovaní to bylo, odpočinek však zdaleka ne. Můj muž se jen divil, když jsem přišla z prvního semináře a vyčerpáním jsem usnula jako špalek. Nejen, že jsem byla vyčerpaná, další den jsem se necítila dobře a způsobila jsem rodinnou hádku. „A jejej,“ řekla jsem si, jestli to tak půjde dál, mám předplacené hádky a spory na další měsíce.

Pak jsem se ale na vše začala dívat jinak, s větším nadhledem. Kdy člověk úplně změní pohled na svůj život? Kdy přehodnotí své postoje? I malé dítě, když spadne na zem, uvědomí si, jak mohlo našlápnout jinak a příště už nespadne, alespoň ne ve stejné situaci. Kolik takových „pádů“ musíme překonat, abychom již příště nespadli? Spadneme, zase znovu a znovu spadneme, ale je jen na nás, zda se zvedneme a podíváme se na svou cestu zase trochu jiným pohledem. Já jsem se odmalička schovávala…. Zalezla jsem si s knížkou, k televizi… žila jsem cizími příběhy. Ale ten můj vlastní? Bála jsem se říct svůj názor, aby nebyl špatný, aby se mi ostatní nesmáli, abych byla pro rodiče ta hodná milovaná holčička. Často jsem lhala, jen aby mě druzí měli rádi, abych neřekla něco „špatně“. A hlavně jsem se schovávala, nejlépe mi bylo doma v posteli, když se o mě rodiče starali a já nemusela jít do toho krutého světa, protože jsem přeci nemocná – já nemusím! Ale tak to nefunguje, na to jsem začala postupně přicházet až po narození mého syna. Tomu se samozřejmě nechtělo na svět, musel být uměle vyvolávaný. Po kom to schovávání asi měl? Celé těhotenství jsem ho to učila!

První mé uvědomění přišlo, když jsem svého 1,5 letého Danečka nechtěně popálila žehličkou. Už dávno vím, že náhoda to nebyla. Bylo to hlavně velké upozornění, že takhle to v životě nefunguje, že schovávat se dál nemůžu! Daneček od narození velmi plakal, ať jsem dělala cokoliv, nedokázala jsem jeho pláč utišit. Nebylo se kam schovat, byla jsem postavena sama před sebe. Měla jsem velký hněv jak na své dítě, tak hlavně sama na sebe, že svému děťátku nedokážu pomoci. Nevěděla jsem, co si s tím hněvem počít. Jsem přece ta hodná holka, která všechno zvládne a nemůže křičet. A jednoho dne, kdy mi odmítl pomoct i můj muž se to stalo: máme s Danečkem společnou jízvu, která mi bude vždy připomínat to, že skrývat své pocity se nevyplácí. Zase jeden pořádný pád. Od té doby, vždy když onemocním, řeknu si: „Chceš se tady zase schovávat nebo chceš žít a prožívat?“ Už se nebojím říct svůj názor, zakřičet si, zlobit se, vztekat se. Pokud bych tyto pocity v sobě držela, vybuchnou jako sopka právě, když je vůbec nebudu čekat. Každou nemoc, svou i dětí, beru jako upozornění a možnost pohlédnout na problém jinak. Děti mají obrovský pud sebezáchovy, že se umí tak krásně vztekat a že mají při onemocnění horečku. Jen my dospělí je učíme, že vztekat se je špatné a horečka se tlumí paralenem. Kdo nemá schopnost horečky, již vyhořel. Važte si prosím toho, že se ještě umíte vztekat a netlumte horečku. Tělo i duše bojují a díky za ten boj.

Postavila jsem se tedy zpříma a hurá do světa! Každý další seminář sebepoznání jsem brala jako výzvu a popostrčení kupředu. To víte, že jsem se vždycky alespoň trošku chtěla schovat. Marci si sama vzpomene, jak jsem při každém ranním přivítání sdělila: „Já bych si ještě zalezla do postele k dětem…“ Nebyla jsem sama, podívat se sám sobě do očí není jen tak. Jen si to zkuste, postavit se před zrcadlo a vydržet pár minut. Velice často jsem také měla vyčítavé pocity: „Já si tady chodím na semináře, místo abych doma dětem vařila a pečovala…“ Lidská mysl je velice hbitá, když si má najít výmluvu.

Můj pohled na svět se úplně obrátil. Celý život jsem se dívala na svět z pohledu: on si o mě myslí, on udělal, oni mě zradili, oni za to můžou… Nyní jsem já ten, kdo vše tvoří a může si v životě hrát. Pokud se sama nemám ráda, nemůžu očekávat lásku od druhých. Pokud jsem sama na sebe naštvaná, nemůžu očekávat, že na mě lidé budou vstřícní. Pokud celý den nadávám a kritizuji druhé, přesně takové situace ke mně budou přicházet. A pokud se něčeho bojím, neskutečně rychle si to do svého života přitáhnu.

Zodpovědnost sama sebe je obrovská, ale o to větší mám radost, když pozoruji výsledky mých myšlenek:

Už se necítím sama, protože jsem otevřela bránu ve svém srdci, aby ke mně ti lidé, kteří vedle mne celou dobu stáli, mohli přistoupit blíž.

Nebojím se hádky, protože vím že sama před sebou stejně nic neukryji a dřív nebo později budu postavena vstříc pravdě.

Nebojím se nemoci, protože je velkým pomocníkem, podívat se na život jinak.

Každého člověka, s kterým se setkám, vnímám jako část mě samé, protože co vyzařuji, to si také přitahuji.

Pokud se člověk na život podívá z této upřímné stránky, dějí se zázraky a vy jen sledujete, jak krásně máte svůj život ve svých rukou. Pak už neřeknete: „Ty za to můžeš!“

Zuzana Kohoutová

http://www.radostzdoteku.cz
http://kohoutci.blogspot.com/